Mikroregion Luhačovské Zálesí
- Základní charakteristika Luhačovského Zálesí
- Mikroregion Luhačovské Zálesí
- MAS Luhačovské Zálesí
- Přírodní poměry Luhačovského Zálesí
- Historie Luhačovského Zálesí
- Etnografie Luhačovského Zálesí
Základní charakteristika Luhačovského Zálesí
Území Luhačovského Zálesí se nachází na jihovýchodě České republiky a je součástí Zlínského kraje. Luhačovské Zálesí, které, jak už název napovídá, je soustředěno kolem lázeňského města Luhačovice, můžeme definovat jako etnografický subregion, ležící na hranicích Valašska, Slovácka a Hané. Luhačovské Zálesí je tak typickou přechodovou oblastí, ve které se střetávaly prvky lidové kultury horského typu (Valašsko) s vlivy nížinných oblastí Slovácka a Hané. Výsledkem je vznik pozoruhodné lidové kultury s osobitými rysy, která odlišuje Luhačovské Zálesí od jiných etnografických oblastí a která také regionu vtiskla jeho nezapomenutelný charakter.
Přirozeným spádovým střediskem Luhačovské Zálesí jsou Luhačovice, které z pozice největších moravských lázní každým rokem lákají tisíce návštěvníků, turistů a lázeňských hostů a jsou jednoznačnou kulturní a společenskou metropolí Luhačovského Zálesí. Od roku 2003 Luhačovice fungují i jako obec s rozšířenou působností, pod něž spadá většina obcí v regionu.
Významné místo v jihovýchodní části území zaujímá město Slavičín, které je největším a nejlidnatějším městem dnešního Luhačovského Zálesí a zároveň plní i roli jeho průmyslově-obchodního centra. Další významnou obcí území jsou Pozlovice, které se nacházejí v přímém zázemí lázeňské zóny Luhačovic a které jsou proslulé jako oblíbená destinace cestovního ruchu a lázeňství. Do jejich katastru spadá také nadregionální centrum rekreace – Luhačovská přehrada.
Ačkoliv centrem Luhačovského Zálesí jsou jednoznačně Luhačovice, západní část území je velmi významně ovlivňována krajským městem Zlínem, neboť obce Bohuslavice u Zlína, Březnice, Březůvky, Dobrkovice, Doubravy, Hřivínův Újezd, Kaňovice, Kelníky, Provodov, Velký Ořechov a Želechovice nad Dřevnicí už spadají pod obec s rozšířenou působností Zlín. Zajímavým koutem současného Luhačovského Zálesí je i jeho severovýchodní část, kde jsou v povodí říčky Horní Olšavy (Štávnice) lokalizovány obce Slopné, Sehradice, Dolní Lhota a nedaleká Horní Lhota.
Na území Luhačovského Zálesí dnes působí mikroregion Luhačovské Zálesí a MAS (Místní akční skupina) Luhačovské Zálesí. Území a předmět jejich činnosti je velmi podobný, pouze působnost mikroregionu Luhačovské Zálesí je geograficky širší o jednu obec.
Mikroregion Luhačovské Zálesí
Mikroregion Luhačovské Zálesí vznikl v roce 1999 a k dnešku zahrnuje celkem 24 obcí. Rozkládá se na území 248,54 km2 (přibližně 24 % území někdejšího okresu Zlín). Populace mikroregionu dosahuje více než 25 tisíc obyvatel, což vytváří průměrnou hustotou osídlení 105 obyvatel na 1km2. Necelá polovina obyvatel mikroregionu žije ve dvou městech mikroregionu, a to ve Slavičíně a Luhačovicích. 15 obcí mikroregionu má méně než 1000 obyvatel, z toho u 7 obcí nedosahuje populace ani 500 obyvatel. Při posledním sčítání lidu, domů a bytů v roce 2001 měl mikroregion celkem 5370 domů a 8376 bytů, z toho bylo 87,1% domů a 88,6% bytů obydlených trvale.
Mikroregion Luhačovské Zálesí je podél svých hranic obklopen celou řadou dalších mikroregionů. Ve východní části Luhačovské Zálesí sousedí s mikroregionem Jižní Valašsko a mikroregionem Ploština, na jihu s mikroregiony Uherskobrodsko a Bojkovsko, v západní části s mikroregionem Za Moravů, na severu se Zlínskem a na severovýchodě s Vizovickem.
Přírodní poměry Luhačovského Zálesí
Území mikroregionu je po geologické stránce součástí magurského flyše vnějšího karpatského oblouku. Celá oblast se rozprostírá v tzv. račanské jednotce. Charakteristickým rysem jsou zde členité hřbety, které jsou vzájemně odděleny údolími vodních toků. Některá z těchto údolí respektují průběh vrás ve směru severovýchod – jihozápad, u dalších je patrná orientace k jihu, což je vysvětlováno zlomovými poruchami zemské kůry.
Reliéf území Luhačovského Zálesí je výrazně ovlivněn jeho lokalizací mezi CHKO Bílé Karpary a Přírodní parkem Vizovické vrchy. CHKO Bílé Karpaty, která se taktéž řadí mezi biosferické rezervace UNESCO, se rozprostírá v jihovýchodní části území mikoregionu. Hraniční osa CHKO Bílé Karpaty se sousední geomorfologickou jednotkou probíhá přibližně na linii Slopné, Sehradice, Pozlovice, Luhačovice a Kladná-Žilín. Nejvyšším bodem Bílých Karpat na území Luhačovského Zálesí je kóta Uhliska (521 m), situovaná na východě regionu nedaleko Sehradic.
Zbylé území Luhačovského Zálesí je formováno Vizovickou vrchovinou, jejíž hlavní část na území mikroregionu se také nazývá Luhačovická vrchovina. Osou Vizovické vrchoviny je Klášťovský hřbet, probíhající od jihozápadu k severovýchodu. V Luhačovském Zálesí dosahuje největší výšky vrchol Komonec (672 m), nacházející se přímo nad obcí Podhradí. Dalšími významnými kótami jsou na hlavním hřebenu se nalézající vrcholy Bába (635 m) a Brda (600 m).
Území celého Luhačovského Zálesí je poměrně členité, pouze jeho západní část má podél řeky Štávnice už poněkud nížinný charakter. Celkově však převládají hornatiny, mající směrem na západ plošší charakter, jež jsou tvořeny převážně z odolných pískovců. Na nerostné suroviny je mikroregion chudý. Nejvýznamnější jsou cihlářská ložiska v Biskupicích, kde se nachází vápnité jílovce eocenního stáří, zvětraliny jílovců a svahové hlíny. Jediným stavebním kamenem jsou zde pískovce.
Území je chudé i na podzemní vody vzhledem k téměř nepropustným horninám karpatského flyše. Vodní toky jsou krátké, typické pro oblast Bílých Karpat. Naopak bohaté je území výskyt a četnost minerálních pramenů. V luhačovské oblasti se vyskytují uhličité vody, které se charakterizují jako uhličité, hydrogenuhličitano-chloridové, sodné, jodové, studené, hypotonické, s další přísadou bromu, železa, lithia, bária a kyseliny metaborité. Původ těchto vod souvisí s procesy v třetihorách. Druhou skupinou minerálních vod jsou sirné vody, které obsahují především sirovodík.
Velký význam pro tuto oblast mají povrchové vody, protože při velkém nedostatku podzemních vod jsou zdrojem pitné vody. V roce 1930 byla dokončena výstavba Luhačovické přehrady na Horní Olšavě (Štávnici), jejíž plocha činí 40 ha. Nádrž má dominantně ochranný význam, v následujících letech zde bude prováděna poměrně náročný čistící proces zaneseného dna. V roce 1968 byla dobudována nádrž Ludkovice na Ludkovickém potoce o ploše 12,4 ha, jež slouží výhradně k vodárenským účelům. Na Částkovském potoce se na katastru obce Velký Ořechov nachází vodní nádrž o ploše 2,5 ha.
Historie Luhačovského Zálesí
Historický vývoj
Mikroregion Luhačovské Zálesí, který tvoří 24 obcí, je plošně téměř totožný s etnografickým regionem Luhačovské Zálesí, jakožto přechodové oblasti Hané, Slovácka a Valašska. Z historického hlediska jde o seskupení obcí zejména z panství Uherský Brod, Luhačovice a Světlov. Po roce 1848 patřila oblast částečně do soudních okresů Valašské Klobouky a Vizovice, větší část Luhačovského Zálesí náležela do soudního okresu Uherský Brod. V letech 1949 – 1960 spadala většina Zálesí pod uherskobrodský, gottwaldovský a valašskokloboucký okres, správní reformou roku 1960 zde vznikl velký okres Gottwaldov, později Zlín. Od roku 2003, po vzniku správních obvodů obcí s rozšířenou působností, spadá 15 obcí pod Luhačovice a 9 obcí pod Zlín.
Nejstarší středověké osídlení oblasti bylo na Uherskobrodsku – Biskupice, Velký Ořechov první písemné zmínky o těchto obcích spadají až do roku 1131, respektive 1141. V období od poloviny 13. do poloviny 14. století v kraji probíhala významná kolonizační vlna (v této době byly založeny například Pozlovice, Sehradice, Slavičín a Slopné), která byla převážně česká. V této době taktéž vznikla strážní hradní soustava na hřebenu Vizovickckých vrchů, která byla složena od západu hrady Rýsov, Starý Světlov a Sehrad (Engelsberg).
Po husitských válkách nastalo více než půlstoletí bojů, krize a zmatků, což ve svém důsledku znamenalo, že na území záleského mikroregionu zanikly některé tehdejší usedlosti, dokonce i několik vsí (Opatovice, Sobnovy, Březůvky aj.). 16. století přineslo celé zemi klid a ekonomický vzestup. Byly obnoveny i mnohé zpustlé vesnice (právě Březůvky). Rozvoj přinášel rozšířený chov ovcí a koz, tedy „valašského dobytka”, rybníkářství a pivovarnictví (panský pivovar ve Velkém Ořechově).
Naopak 17. století přinášelo kraji proti předchozímu období prosperity a míru opět zkázu: bočkajovský vpád, třicetiletá válka a vpády Turků. Lánová komise roku 1670 zde zjistila více než třetinu zaniklých hospodářství. Barokní atmosféra velmi oživila zejména kulturní dění. Dala vzniknout mnoha architektonicky hodnotným stavbám (chrám ve Velkém Ořechově, mariánský poutní kostel v Provodově). Významného privilegia se v té době dostalo Pozlovicím, kterým roku 1758 udělila Marie Terezie tržní práva a Pozlovice se staly městečkem. Tereziánská éra byla také dobou rozvoje školství.
Luhačovské Zálesí bylo dříve především zemědělským krajem. Významnou roli zde hrálo dobytkářství, ovocnářství (rozšířeno bylo sušení ovoce a výroba pálenky), ale také včelařství. Mnoho lidí odcházelo za obživou na sezónní práce, nejednomu se jako nejlepší východisko jevilo vystěhování, ponejvíce do Ameriky. Hodně lidí odcházelo do světa za výdělkem jako zvěroklestiči. Průmysl v záleském mikroregionu reprezentovaly například výroba borovičky, slivovice a likérů Jelínek a synové (Luhačovice, 1856), Pivečkova koželužna ve Slavičíně, která počátkem 20. století přešla na tovární výrobu a po 2. světové válce se rozrostla o továrnu na výrobu obuvi zn. JAPIS (později Svit, dnes Prabos). Ve 30. letech minulého století se vytvořily pracovní příležitosti v muniční továrně u Slavičína, v které došlo po válce také k značnému rozvoji strojírenské výroby. Známé byly také Bujárkův závod na výrobu součástek jízdních kol (Luhačovice, 1926) nebo cihelny ve Slavičíně (1909) a v Biskupicích (1927).
Oživení zdejšímu podnikání přineslo i dokončení stavby železnice na trati Brno – Bylnice (nádraží v Hrádku dokončeno v roce 1888) a rozvoj lázeňství v Luhačovicích.
Poprvé byly luhačovické prameny lékařsky zhodnoceny již roku 1669. V lázních vyvěrá celkem 16 léčebných vod, jeden pramen je sirný (nejznámější z nich jsou Vincentka, Ottovka, Aloiska a Amandka). Dnes jsou Luhačovice našimi jedinými lázněmi s kompletním zařízením pro léčení cest dýchacích. Prameny se používají k pitné léčbě, koupelím a inhalacím. Charakter luhačovickým lázním dodává zvláště architektura Dušana Jurkoviče (Jurkovičův dům, Jestřabí, Slovácká búda aj.). Mezi dalšími lázeňskými domy vyniká Společenský dům arch. Králíka. Samostatným architektonickým komplexem je Velká lázeňská kolonáda podle návrhu architekta Pořízka. Ladnost kolonády doplňuje socha dr. Františka Veselého od Úprky. Lázeňskou kulturní a společenskou atmosféru také významně ovlivnily česko-slovenské styky (zejména v letech 1908-1913), jejichž hlavním inspirátorem byl dr. Pavol Blaho. Lázně navštěvovala celá řada osobností, obzvláště inspirovaly Leoše Janáčka.
S naznačeným rozvojem lázeňství souvisel i vznik řady pracovních příležitostí. Nejvíce obyvatel Zálesí však dojíždělo a dodnes dojíždí za prací do Zlína a Uherského Brodu.Velkou proměnu pro zdejší zemědělský kraj znamenalo zakládání jednotných zemědělských družstev v padesátých letech minulého století. Roku 1936 byl Luhačovicím udělen statut města. Slavičín se stal městem v roce 1964.Vývoj po převratu roku 1989 přinesl významné změny vlastnických a výrobních vztahů (privatizace a zánik jednotných zemědělských družstev).
Administrativní vývoj
Integrační procesy v 60. – 80. letech se odehrávaly i v tomto regionu. V roce 1960 se Slavičínem se sloučila obec Hrádek na Vlárské dráze a v roce 1964 Divnice. V témže roce 1964 bylo připojeno Podhradí k Pozlovicím a sloučily se Dolní Lhota s Horní Lhotou, ale v roce 1968 se opět osamostatnily. V roce 1976 byly přičleněny ke Slavičínu Bohuslavice nad Vláří a k Luhačovicím Kladná – Žilín, Pozlovice a Řetechov s osadou Pradlisko. Poslední integrace proběhla v roce 1980, tehdy se ke Slavičínu připojily obce Lipová, Nevšová, Petrůvka, Rokytnice vč. osady Kochavec, dále Rudimov a Šanov. Polichno stalo součástí města Luhačovic. Ještě v témž roce se odloučila od Luhačovic osada Pradlisko a připojila se k obci Ludkovice. V roce 1980 byla z okresu Uherské Hradiště vyčleněna obec Kelníky. Od Luhačovic se později odloučily Pozlovice (v roce 1990) a Podhradí (v roce 1992) a od Slavičína Lipová, Rudimov a Šanov (v roce 1994), Petrůvka (1999) Rokytnice ( 2000), Bohuslavice nad Vláří (2001).
Etnografie Luhačovského Zálesí
Jak už bylo řečeno, Luhačovské Zálesí rozprostírá na hranicích regionů Valašska, Slovácka a Hané. Je tedy typickou přechodovou oblastí, ve které se střetávaly prvky lidové kultury horského typu (Valašsko) s vlivy nížinných oblastí Slovácka a Hané, jež následně daly za vznik specifické lidové kultuře, která se v mnohém zachovala dodnes. Etnograficky tak řadíme Luhačovské Zálesí do tzv. subregionu, který je podřazen velkým etnografickým regionům Valašsko, Slovácko a Haná.
Historicko-etnografické vymezení
Historicko-etnografické vymezení Luhačovského Zálesí se příliš neliší od jeho současného vymezení v rámci mikroregionu či MAS. Bylo provedeno profesorem Antonínem Václavíkem, mimo jiné rodákem z Pozlovic a zakladatel moravského národopisu. Jeho význam pro tento národopisný region je dodnes neocenitelný. V roce 1918 založil Luhačovickou muzejní společnost a otevřel Muzeum Luhačovického (dříve Slováckého) Zálesí, které ostatně funguje dodnes.
Dle jeho zkoumání historicky patřily k Luhačovskému Zálesí tyto obce: Luhačovice, Kladná-Žilín, Přečkovice, Rudice, Rudimov, Petrůvka, Nevšová, Lipová, Slopné, Sehradice, Horní a Dolní Lhota, Podhradí, Pozlovice, Řetechov, Ludkovice, Provodov, Biskupice, Polichno, Kaňovice, Dobrkovice, Velký Ořechov, Kelníky, Doubravy, Hřivínův Újezd, Březůvky, Zlámanec.
Tyto obce spojuje podobná etnická skladba obyvatelstva, přírodní podmínky, hospodářsko-výrobní předpoklady, sociální podmínky a další faktory, které souhrnně ovlivňují všechny projevy lidové kultury.
Lidová píseň a muziky
Stejně jako v oblasti hmotné kultury, má hudba a tanec na luhačovickém Zálesí přechodný charakter, prolínají se zde vlivy Slovácka, Valašska a Hané. Zatímco vliv Hané se projevil spíše okrajově u některých tanečních forem, Slovácko a Valašsko se prosadilo silněji.
Sběratel Joža Černík zapsal v letech 1922 až 1924 na luhačovickém Zálesí více než 600 lidových písní, které knižně vydal v roce 1957 . Ten také charakterizuje jednoznačně příbuznost písní na Zálesí s písněmi slováckými, především z Kopanic v okolí Starého Hrozenkova.
Nejstarší zápisy záleských písní (Březloupy) se objevily již v guberniální sbírce (1819). Zápisy záleských písní nalezneme také v monumentální Sušilově sbírce Moravské národní písně s nápěvy do textu vřaděnými , a to především z obcí Luhačovice, Březolupy a Provodov. Sušilovu sbírku doplnil ve svých publikacích František Bartoš, rodák z Mladcové u Zlína (částečně ve spolupráci s L. Janáčkem). Typickým je pro Zálesí výskyt vysokého počtu tanečních písní, především k točivým tancům. Hojně se zde zpívaly také halekačky. Zajímavé je nápěvné sepětí halekaček a svatebních písní. Po hudební stránce jsou záleské písně charakteristické lyrickým laděním a vysokým počtem triol, bohatou nápěvnou modulací a pestrou rytmizací.
Doprovodná hudba na Zálesí bývala dudácká, oblíbená bývala později zvláště cimbálová muzika. Ještě v polovině devatenáctého století zde byl rozšířen typ malého přenosného cimbálu.
Lidová architektura
Způsob života obyvatel Luhačovického Zálesí a jejich zaměstnání bylo podmíněno především přírodními podmínkami. Hlavním stavebním materiálem bylo dřevo, stavělo se však také z nabíjené hlíny. V 19. století se začaly rozšiřovat zděné stavby z nepálených cihel a doškovou střešní krytinu začal nahrazovat šindel. Pro tradiční architekturu na Luhačovickém Zálesí jsou charakteristické zejména patrové komory s pavlačí, které stávaly odděleně od obydlí. Zvláštností byly také roubené sušírny na ovoce, související s typickým zaměstnáním zdejších obyvatel – ovocnářstvím. V turisticko-informačním rozcestníku (TIR) můžete najít několik zajímavých tipů na výlet, které Vám přiblíží specifika a eleganci typické architektury Luhačovského Zálesí.
Lidový oděv a kroj
Lidový oděv na Luhačovickém Zálesí náležel v minulosti k horskému typu a využíval podomácku zpracované materiály jako sukno, konopné a lněné plátno. Postupně přejímal kupované materiály a nové, nížinné prvky. Vynikající úroveň má zdejší výšivka, uplatňující se nejen při výzdobě lidového kroje, ale i na vzácných a starobylých obřadních plachtách. Vyšívačské umění prošlo složitým vývojem od jednoduché stylizace funkčních spojovacích stehů k výtvarně i technicky náročným kompozicím. Součástí svátečního kroje byl v polovině devatenáctého století také modrotisk, produkovaný v místních i vzdálenějších dílnách.
Modrotiskové přední sukně – fěrtochy, byly v polovině devatenáctého století alternativou k barevným tiskům na bílém plátěném podkladě. V tomto období se skladba ženského tradičního oděvu ustálila na těsném rubáči s oplečím, na kterém se nosily rukávce starého typu, s úzkým stojatým límečkem a příramky zdobenými smetanovou výšivkou, na rukávech s barevně vyšitým volánem. Sukně (leknica z bílého plátna, modročerná nebo potištěná barvířská) byla hustě vrapena do pevného pásku, dlouhá do poloviny lýtek. Přes rukávce nosily ženy soukennou vestu „kordulu“ s kulatým výstřihem. Součástí tradičního oděvu byly původně bleděmodré nebo později bílé pletené punčochy a soukenné červené boty „střívě“ s dřevěnými podpatky, které později nahradily černé holínky. Na hlavě nosily ženy červené tištěné šátky s různými úvazy.
Tradiční podobu svátečního mužského lidového oděvu v polovině devatenáctého století představují bleděmodré soukenné šňůrované nohavice, plátěná košile příramkového střihu s rovnými rukávy, vyšívaná na stojatém límečku a náramenících výřezovou výšivkou smetanové nebo zlatavé barvy a soukenná vesta (bruclek) světlemodré nebo vínově červené barvy. Klobouk se v tomto období ustálil ve tvaru „brúsku“ – s rovným kulatým dnem a úzkou rovnou krempou. Součástí svátečního mužského kroje byla župica – soukenný kabát bleděmodré barvy zvláštního střihu a kožené holínkové boty, opatřené podkovovitými podpatky z kujného železa a modrými ozdobnými střapci. Pracovní mužský oděv se skládal z širokých konopných plátěných kalhot a nezdobené lněné košile. Patřil k němu široký kožený pás s několika přezkami a vnitřní kapsou, zpevňující při těžké práci pas a bedra. Nošení krojů zaniklo ve většině obcí na Zálesí na přelomu 19. a 20. století.
Lidové tance
Po taneční stránce zdokumentovala oblast především Zdenka Jelínková. K nejstarším a nejpůvodnějším tancům na Moravě patří točivé tance . Zástupcem točivých tanců je na Zálesí točená-sedlcká . Je skočného rázu a podobá se stylem sedlckým z Uherskobrodska. Ústřední taneční figurou je společné víření dvojice v bočném držení kolem společné osy vpravo i vlevo. Třetí figura má individuální ráz: dívka se točí na místě, chlapec ji obskakuje, podupává, tleská do dlaní. Točená je na Zálesí zakončena rychlými písňovými dovětky a prudším vířením na místě. Obměnou individuálního projevu u točených je podtáčení se spojenými pažemi. Odtud někdy pojmenování tance podtáčaná . Součástí tanečního repertoáru na Zálesí byla i mladší vrstva tanců, tance figurální . Většinou jde o tance párové, tančené po obvodu kruhu, výjimečně v řadě nebo do kříže. Příkladem jsou šotyšky, a velká škála řemeslnických tanců. Ještě v průběhu 50.let bylo na Zálesí zapsáno na 50 jednotlivých druhů figurálních tanců.
Motto Luhačovského Zálesí
Luhačovické léčivé prameny, zdejší klima a okolní zachovalá příroda po staletí přispívají k léčbě chorob. ZDRAVÍ je darem, o který je nutné pečovat, což si dnes uvědomuje stále větší část populace. Komorní prostředí území MAS Luhačovské Zálesí, o.p.s. s KRÁSNÝM okolím má ideální podmínky pro rozvoj lázeňství, turistiky či wellness. ZDRAVÍ je možné zachovat či nabýt pouze ve ZDRAVÉ a KRÁSNÉ přírodě. O tu chceme jako o jedinečný klenot pečovat. Krása přírody, doplněná o kultivované území obcí a měst s upravenými veřejnými prostranstvími, estetickými budovami občanské vybavenosti, to vše je nezbytnou kulisou pro ZDRAVÍ těla i ducha místních obyvatel, lázeňských hostů a všech turistů, kteří k nám do území ZDRAVÍ, KRÁSY a PROSPERITY zavítají. Stejně tak zdravé podniky a ZDRAVÉ mezilidské vztahy jsou předpokladem prosperity a harmonického života obyvatelstva. Věříme, že Luhačovské Zálesí bylo, je a nadále bude skutečným regionem ZDRAVÍ, KRÁSY a PROSPERITY.